Když člověk věří kdejaké blbosti

Abstract glowing polygonal head background with neurons. Artificial intelligence and idea concept. 3D Rendering

Lidstvo už od začátku doprovází víra ve všemožné věci. Někteří se klaní božstvu, jiní všude vidí víly, další praktikují podivné rituály. Občas člověk žasne nad tím, jakým pitomostem byl dříve schopen uvěřit. Dnes (článek vyšel osmého února 2016) hodlám psát o stupiditách, jež v mé hlavě působily pravdivě. Upřímně, při myšlence na sepsání tohoto článku jsem se nejprve cítila trochu trapně, ale pak jsem jen pokrčila rameny a šla psát. (Taky jsem mezi pokrčením rameny a začátkem psaní lenošila, avšak to není zas až tak podstatné.)

1. Píšu si svou budoucnost!

V páté třídě jsme se svým bratrem uzavřeli sázku o to, kdo vymyslí lepší klub bojující proti zlu. Po chvilce uvažování jsme se pustili do psaní příběhů. Moje skupinka byla v podstatě úplně obšlehnutá od W.i.t.c.h. (snad znáte) a bratr patrně dělal mahou shounen dřív, než to bylo cool (bylo to někdy cool?). V jedné z kapitol zapomněla jedna z hrdinek na úkol z češtiny. Šlo o absolutně nepodstatný detail, neboť o jejím vztahu ke škole jsme věděli už dávno a nemělo to žádný význam pro děj. Hádejte, co se mi po pár dnech stalo. Ano, správně. Zapomněla jsem si úkol z češtiny. To u mě tehdy bylo neobvyklé, neboť jsem patřila mezi žáky považované za šprty (ve skutečnosti jsem si akorát všechno pamatovala, a kdyby se známkoval čas skutečně strávený nad učením, tak propadám).

Co mě tehdy napadlo?
A) Hm, to se stane. Příště se pořádně kouknu do zápisníku.
B) Proboha, neuvěřitelné! Já si napsala vlastní budoucnost! Radši si budu dávat pozor na to, co píšu, ať něco nevyvedu!
Odpověď B je správně. Jistě, tehdy jsem byla jen malá holka, potíž však spočívala v om, že jsem se tohoto přesvědčení nevzdávala ani později.

V pozdější kapitole jiná hrdinka omdlela. Asi o půl roku později to se mnou švihlo a já se praštila o pračku. Legendy vyprávějí, že jsem tehdy pozbyla veškerých zbytků soudnosti. Mé tehdejší já částečně věřilo tomu, že jsem si to napsala. Částečně, ale věřilo.

V osmičce jsem nepatřila mezi oblíbence. Přišel impuls vrátit se ke psaní, abych ze sebe dostala všechno, co jsem si nechávala pro sebe. Jednu z postav někdo jiný dost hnusně pomlouval. Ano, později přišly pomluvy i na můj účet. Stále jsem věřila té blbosti, takže jsem už radši o tomhle tématu nepsala.

Ačkoliv mi to dnes přijde úsměvné, díky tomuto přesvědčení jsem nesklouzla k tomu, co občas provádí začínající pisálci/spisovatelé/jak to chcete nazývat - zabíjení a utrpení postav pouze pro efekt, bez sebemenší důležitosti pro příběh. Doufám.


2. Spolužák mi čte myšlenky

Měla jsem jednoho spolužáka, který mi vadil. Čím? Nejvíce chováním. Vztahy u nás ve třídě byly složité, to teď ani nechci rozebírat, spíš se zaměřím na maličkost, jež mě neskutečně iritovala. Pořád na mě zíral. Ne, o žádnou náklonnost nešlo a ani si nejsem jistá tím "pořád", ale vždycky, když jsem pohlédla jeho směrem, tak poulil oči na mě. Pokud zrovna s někým hovořil a podíval se na mě, rázem se oba (nebo tři či víc) začali smát. Co z toho má chytrá hlavička vydedukovala? Že je hoch zlý telepat a určitě roztrubuje mé myšlenky všem, na které narazí. Netuším, co jsem brala, když mě tohle napadlo, ale už to radši brát nebudu.

3. Věštění budoucnosti ze songů hraných v rádiu

Zapomeňte na kartářky, věštkyně s koulemi a čakrářky! (Vím, čakry nesouvisí s předvídáním, ale...) K čemu něco takového, když si člověk mohl pustit rádio? Ano, sestavovala jsem si předpověď dle toho, co zrovna hrálo za písničky. Šlo o jednu z těch stanic, kde hrají pořád dokola několik nejnovějších hitů, takže jsem se párkrát s věštbou trefila. Vzhledem k občasné obměně oněch songů bylo třeba obměnit jejich symboliku. Navíc jsem věřila, že kdybych si je pustila na netu, tak se jejich význam změní v absolutní opak. Kdybych v tomhle pokračovala, možná bych rozjela opravdu dobrý byznys.


Kromě těchto bizárů jsem věřila i mezi více rozšířenější věci - horoskopy, strážné anděly, lidstvo, divná spiknutí, svoji jedinečnost a ve zkaženost mládeže. Do "illumivíry" jsem kupodivu nespadla. Ne však kvůli náhlému přívalu inteligence, avšak proto, že kdybych uznala jejich existenci, musela bych zároveň uznat, že se moje oblíbená kapela podílí na likvidaci lidstva. Vážně, kdo by si likvidoval fanoušky?

Nejdivnější na tom všem je fakt, že mě na základní škole považovali za inteligentního člověka. Kdybych o tomhle promluvila nahlas, nejspíš by okolí přišlo o iluzi. Důkaz, že známky neukazují intelekt člověka.

Teď otázka pro čtenářstvo - věřili jste taky někdy v něco fakt divného? Ve věku, když byste v tohle už prostě věřit neměli?

1 komentář:

  1. Sice jsem si nikdy nemyslela, že mi čtou myšlenky, ale když jsem se na někoho podívala, ten se bavil s ostatními a oni se začali smát nebo náhodou mrkli na mě, okamžitě se dostavil pocit, že mě pomlouvají nebo se mi vysmívají. A později jsem zjistila, že je to naprosto běžné a takový pocit mívá hromada lidí ;)
    Ostatní je zajímavé, myslím, že to už musela být pořádně silná víra, když se ta událost mohla stát až po takové době. Ale náhodou, někdy se to povede. Mně se povedlo ve čtvrťáku každou hodinu němčiny předpovědět, kdo půjde k tabuli - němčinářka přitom neměla systém a vybírala zcela náhodně, a na koleji se mi pak podařilo několikrát předpovědět přistěhování/odstěhování lidí z buňky, přestože o tom jsme taky dopředu echo nedostávali dokonce ani od těch lidí samotných, a to i za přesně těch samých okolností, za kterých se to stalo. A to se to stávalo do pár dní od "předpovědi", takže zase tak marný to není. Akorát s tím psaním to asi moc nefunguje no :D
    Ale úplně nejdebilnější jsou "vlastnohlavně" vytvořené pověry. Já třeba po sérii úspěšných zkoušek najednou měla vryto pod kůží, že zkoušku udělám, když se cestou rychlíkem do Plzně budu kochat výhledem na rotundu sv. Petra a Pavla, kterou míjel. V druhé půlce studia jsem ale několikrát za sebou při jízdě pročítala otázky, nestihla se na ni podívat a ty zkoušky jsem udělala taky... takže přišel opak, zkoušky udělám, když na ni ani nemrknu! ...Asi není třeba dodávat, že ve výsledku neměla nebohá rotunda na mé studijní úspěchy nejmenší vliv. A já to samozřejmě věděla. Ale člověk se toho blbě zbavuje :D

    OdpovědětVymazat

[insert text]