Vánoční (mikro)povídka v předstihu


Ve velkém předstihu.
Nejprve bych se chtěla omluvit, že sem vůbec nic nepřibylo, nějak jsem vynechala. Nebojte se, blog není to jediné, co jsem vynechávala. Já vynechala tak nějak všechno. Asi si radši přednastavím články, ať se mi tohle příště nestane.
Tuhle povídku jsem psala loni, akorát tehdy jsem ji nedávala na blog, neboť byla zveřejněna jinde. Teď jsem se na ni zase podívala a upravila pár věcí, co se mi nelíbily.

Svátky klidu a míru

„Mami, myslíš, že mi Ježíšek přinese tu vesmírnou loď?“ ptal se nedočkavě hošík několik dní před Vánocemi. Jeho matka, stojící mezi chlapcem a skříní, ve které byly ukryty vánoční dárky, přikývla.

„Samozřejmě, že ji dostaneš.“ Po chvilce mlčení dodala. „Když budeš hodný, jinak Ježíšek nepřijde.“
„Já jsem hodný pořád!“ usmál se chlapec a snažil se obejít matku. Tušil, že by tam ty dárky být mohly. Aspoň sestra mu to tak řekla, když ji vytočil.

„Běž si hrát jinam,“ řekla mu matka. Ať už bude zlobit či ne, tu loď dostane. Sehnat ji bylo neskutečně těžké. Očividně tuto hračku chtělo mnoho dětí. Jednou zahlédla dva vzteklé rodiče, jak se o onu krabici s vesmírnou lodí perou. Občas nedokázala pochopit, co jsou někteří lidé ochotni udělat pro to, aby sehnali vánoční dárky. Vůbec, proč se jakkoliv stresovat? Vždyť jde hlavně o to, aby byla celá rodina pohromadě.
Nebo ne?


Byl Štědrý den a z kuchyně jednoho domku se ozývalo mlácení vším možným. Někdo tu očividně zapomněl na to, že Vánoce mají být svátky klidu a míru.
„Mami, co se děje?“ ptala se dívka matky, když ji spatřila, jak se vzteká v kuchyni.
„Co by? Zase jsem něco zapomněla a je už pozdě někam vyrazit! Všude je zavřeno!“ zuřila. Tahle situace byla sice špatná, ale pořád lepší, než nesmrtelný kapr před třemi lety. Tu rybu nešlo zabít, přežila absolutně všechno. Dokonce neměla očividně problém s tím, že je mimo vodu a už dávno se měla udusit.

„Co jsi zapomněla?“ zajímala se dcera. Matka jen zavrtěla hlavou a ukázala jí nákupní seznam. „To jako tohle všechno?“
„Tak se na to vykašleme a nebudeme slavit Vánoce, ne? Stejně o nic nejde,“ pokrčila rameny dcera. Její návrh byl okamžitě zavrhnut.
„Nepřipadá v úvahu. Nenakoupila jsem hromadu dárků, nenapekla jsem dvanáct druhů cukroví, neuklidila jsem a nevyzdobila celý dům jen proto, abychom se na to na poslední chvíli vykašlali!“

„Co dělal táta?“ zeptala se dcera. „On ti snad nepomáhal?“
„Válel se u televize, tak mi pomáhal! A ty, mladá dámo, jsi zase seděla u počítače!“
„Dělala jsem úkoly,“ namítla.
„Hraní počítačových her jsou u tebe úkoly, jo? Já ti dám!“ zuřila.
„Bereš to moc vážně, mami.“ Couvala z kuchyně a doufala, že svoji matku příliš nerozzuřila. „Vždyť jde hlavně o to, že jsme pohromadě! Nebo ne?“ Dívka se vypařila, zatímco se žena v kuchyni snažila sebe samotnou uklidnit. No tak jsi něco zapomněla, no! To je toho! Na světě se stávají i horší věci! Vůbec, ta holka má pravdu. Je to o tom, že jsme všichni pohromadě.
Nebo ne?


Byl Štědrý večer a rodinka se chystala usednout ke stolu. Večeře byla nakonec nějakým způsobem zachráněna, s čímž kuchařce nikdo nepomohl. Popravdě, ani s tím nepočítala.
„Už se tak těším na tu vesmírnou loď!“ jásal klučík navlečený do slavnostního. Matka se na něj laskavě usmála.
„To je dobře, ale Vánoce nejsou jen o dárcích,“ poučovala ho. „Hlavní je, že se celá rodina sešla pohromadě, živá a zdravá.“ Pohlédla na svoji dceru a její výraz se okamžitě změnil. Úsměv zmizel.

 „To snad nemyslíš vážně? Ty chceš jít ke štědrovečernímu stolu v teplácích?“
„Chápu, nemám tě rozčilovat, jdu se převlíknout.“ Dívka protočila očima a odešla. Ostatní na ni netrpělivě čekali. Obzvlášť její bratr, který se těšil na svoji vytouženou hračku. Když konečně přišla, usadili se a poslechli si pokus o proslov od hlavy rodiny.

„Tak jsme se tu zas sešli, no… jsou Vánoce, no… Kašlu na to, pojďme jíst.“ Chvilku se neozývalo nic kromě cinkání příborů o talíře.
„Hele, necítíte taky kouř?“ zeptal se otec. Ostatní přikývli.
„Snad se Ježíškovi nic nestalo,“ zamumlal chlapeček.
„Teď bych se spíš bála o nás,“ zavrtěla hlavou matka. „Dárky asi nebudou, ale hlavní je, že jsme spolu! Nebo ne?“


Byl poklidný Štědrý večer a v jednom domku hořelo. Celá rodina stála venku a mrzla, zatímco hasiči se snažili zachránit, co se dalo, a sousedé nadávali, že hořící dům ničí vánoční atmosféru.
„Myslím, že tohle byly poslední Vánoce, které slavíme,“ zamumlala dcera. Po hromadě nešťastných příhod, jež se nastřádaly skrz léta, by se tomu ani nedivila.
„Nemluv hlouposti, příště taky budeme oslavovat,“ namítla matka. „Stejně nejsou Vánoce jen o dárcích. Jsou hlavně o tom, že jsme spolu!“
„Já bych radši vesmírnou loď,“ namítl její syn.
Stáli venku, třásli se a byla jim zima, ale hlavní bylo, že všichni byli živí a zdraví.
Nebo ne?

Žádné komentáře:

Okomentovat

[insert text]