Šokující třetí díl

Dnešní dávka mimozemšťanů a konspiračních teoretiků je zároveň tou poslední, co se této trilogie týče. Možná ještě někdy něco připíšu, možná ne. Uvažuji o tom, že bych fakt něco takového vyplodila, nic však není definitivní.
Letěl vesmírem. Obdivoval svit hvězd a ignoroval všechna porušení fyzikálních zákonů – vzduchoprázdnem se šířila úvodní znělka seriálu Akta X, občas něco bouchlo a vítr mu čechral vlasy. Teď se zarazil. Jsou zpátky!

„Proč jste mě opustily?“ zeptal se.

„Vesmír nás potřeboval, promiň,“ zarazily se. „Neříkaly jsme ti to už náhodou? Copak nám nevěříš? Víš, jak nás tohle zraňuje?“

„Pardon, potřeboval jsem se ujistit,“ pohladil je. Znejistěl. „Jsem mrtvý?“

„Ještě ne. Prober s-“ nedořekly, neboť Giorgio v dálce spatřil lásku svého života. Nádhernou, chladnou, plnou života. Ano, přesně tak. Mimozemskou loď. Ihned vyrazil za tou kráskou, ignoruje protest své kštice.

„Počkejte na mě!“ křičel a stále mu nedocházelo, jak moc právě porušuje fyzikální zákony. Vážně, snad i malé dítě ví, že slušný zvuk se vakuem nepřenáší!

„Prober se, dělej!“ vřeštěl jeho majestátní účes. Okolo právě prolétl člověk s koňskou hlavou – počkat, ne koňskou, nýbrž jednorožčí! JEDNOROŽEC!

Otevřel oči. To, co se ho ještě před chvílí pokoušelo zadusit, zmizelo. Jesseho chudý, krátký culík poletoval ve vzduchu a bil se s… Giorgiovým gravitace-je-pro-trapáky účesem. Při pohledu na boj málem uronil slzu. Byl na své drahoušky tak hrdý. Až se vrátí zpátky na jeho hlavu, přichystá jim něco speciálního.

„Hej, vnímáš mě?“ zatřásl s ním Jesse.

„Ne, jo, proč?“ zamumlal. Podíval se znovu k oknu. Jednorožec tam pořád stál. Očividně neplánoval odejít. „Vidíš ho?“

„Co?“ zeptal se bývalý guvernér. Podíval se, kam zírá jeho málem udušený kolega. Zalapal po dechu. „To ne! Buď přijdeme o hlavu, nebo zase dostaneme nějakou špatnou báseň! Musíme rychle něco udělat!“

„Natočíme to! Jednorožci patří mezi mimozemská stvoření a jistě jde o důkaz potvrzující teorii o archeoastronautech!“ zajásal Giorgio. Oči mu zářily jako malému dítěti, které pod vánoční stromeček dostalo svoji vytouženou hračku.

„Jaký důkaz pro marťany? Maximálně tak toho, že před námi vláda něco tají! Určitě někde chovají krvelačné jednorožce, aby je pak vypustili na lidi! Chtějí nás všechny zabít! Máš však pravdu v tom, že tohle musíme natočit! Honem, kameru, mobil, cokoliv!“ šátral okolo sebe, jako by neviděl.

„Netahej do všeho pořád pokusy o vyhubení! Jasně, vláda tají jejich existenci, ale z jiného důvodu! Přiletěli sem před mnoha lety, aby zde vysadili obyčejné koně, pomohli lidem a zmizeli! Jak něco takového můžeš nevidět?!“

„Ty jsi tak naivní. Jednorožci přece nedokážou řídit vesmírnou loď! Jde o experiment z šedesátých let. Tehdy pár prchajících zahlédli hipíci, ale kdo by jim věřil? Američtí vědci vše ututlali a vláda jim pomohla, jako vždycky! Za mlčení těm hipíkům slíbili neomezený přísun trávy!“

„Snad takové blbosti nevěříš! Neomezený přísun trávy? A proč by jednorožci nemohli řídit vesmírnou loď? Očividně jde o velice vyspělou rasu, určitě vyspělejší, než jsme my! Jen nám chtěli pomoct a ty je považuješ za zbraň!“

„Vždyť jsou zbraň! Mám tě rád, ale v tomhle se fakt pleteš. Cožpak jsi zapomněl na to mizerně zrýmované proroctví? Všechny nás připraví o hlavy!“

„Tím svým rohem? No tak, Jesse, uvažuj racionálně!“

„Že to říkáš zrovna ty!“ Vjeli by si do vlasů, kdyby jim nějaké na hlavě zbyly. Takhle se akorát vrhli na sebe a prali se o pravdu jako dva malí kluci o hračku, neboť přirovnání k dětem a hračkám nikdy neomrzí. Jednorožec při pohledu na ně zavrtěl hlavou, zařehtal něco o psychiatrovi a radši se rozhodl odejít, čehož si však všimli naši dva protagonisté.

„Neodcházej, prosím! Potřebuju odpovědi na důležité otázky!“ zavřískal Giorgio a vrhl se po čtyřech k oknu. Pokusil se jim prolézt, ale čísi ruce ho popadly za nohy a stáhly zpět.

„Pomátl ses? Však jsem říkal, že jednorožci jsou zbraň americké vlády! Už ti ty teorie o archeoastronautech lezou na mozek!“

„Ne, jsem úplně v pořádku! To spíš tobě hrabě z konspiračních teorií. Vážně, vždyť polovička z nich je stejně recyklovaná a nedává pražádný smysl!“

„Hlupáci. Vaše vlasy se tu perou o osud vesmíru a vy se zajímáte o mě. Vždyť jsem akorát kůň s rohem, co se nějak naučil mluvit. Vážně, to už se lidi rodí takhle pitomí? Proč všichni reagují stejně, když mě uvidí? Jsem snad prokletý?“ zanaříkal jednorožec, vznesl se v kuželu světla a odletěl do páté dimenze, kde na něj čekal Aštar Šeran.

 Vzduchem poletovaly dva chuchvalce. Útočily na sebe, cupovaly se, pokoušely se pohltit jeden druhý. Ten hnědý s trčícími vlasy do všech stran měl oproti šedému s čímsi připomínajícím culík navrch.

„Né, nás nezničíš! Teď ne! Dokud nikdo neví náš masterplán, nemůžeme zemřít!“ zařvala šedá kštice předtím, než ji pohltil Giorgiův účes. Dle všeho těch pár šedých vlasů potkal osud v podobě snězení mladšími, neboť nikde nebyly vidět a z hnědých vlasů se ozývaly zvuky podobné mlaskání.

„Co teď budu dělat?“ zeptal se Jesse, sahaje si na hlavu. „Přišel čas sehnat si paruku.“

„Pomůžu ti. Koneckonců, je to trochu moje chyba, že jsi úplně plešatý,“ usmál se Giorgio, zatím co mu na hlavu dosedalo celé jeho mimozemšťanstvo. „Co si přejete, drahoušci?“

„Aby nás to auto přestalo otravovat. Všiml sis někdy, že celou dobu řídíš transformera?“

„Další návštěvník z vesmíru? Super! Určitě zapadá do některé mé teorie o archeoastronautech.“
Zazvonil zvonec a téhle šílenosti je konec. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Typologie spolužáků na tělocviku

Mýt, nebo bít?