Šokující odhalení

Kdysi dávno (fajn, byl to rok 2015, což tak dávno není) mě napadlo napsat povídku o onom chlapíkovi z Ancient Aliens, co má zvláštní vlasy. Z nějakého důvodu jsem pak napsala i druhý a třetí díl. Ačkoliv jsem sem původně neplánovala publikovat své staré povídky, myslím si, že by byla škoda, kdyby tahle zůstala zapadlá jen na mém starém blogu. Příští pondělí se můžete těšit na pokračování. (A možná s ním ještě něco napíšu, kdoví. Baví mě dělat si srandu z různých konspiračních teoretiků.) 

Zíral do počítače a usmíval se jako slunko na hnoji. Konečně! Brzy prý dostane nové informace, které bude moct předat dál. Co na tom, že jde o neověřený zdroj, stejnak tomu všichni uvěří. Tedy… všichni ne. Pořád na světě existují lidé, pro něž je teorie o archeoastronautech pouhý výmysl. Zakroutil hlavou. On sám by nenašel způsob k postavení pyramidy, jak by tedy mohl někdo jiný před několika tisíci lety?

Povzdychl si. No, snad bude ten nový svědek přesvědčivý. Nejraději by za ním vyrazil ihned, ale vzhledem k absenci jakékoliv lepší natáčecí techniky než mobil to postrádalo smysl. Na druhou stranu, stálo by za to si onu tajemnou osobu napřed proklepnout. Rázem mu přišel nový email.

„Takže za hodinu na těchto souřadnicích? Počkat, jak mám do té doby sehnat ostat-“ nedořekl, neboť v té chvíli mu přišel další vzkaz.

„To není možný! On mi čte myšlenky!“ Poslední zbytek racionality, co ještě z jeho mozku neuprchnul, mu radil, ať tam nejede, ale Giorgio ten tichý hlásek ignoroval. Vždyť působí v pořadu o emzácích stavících pyramidy, nač by tedy uvažoval logicky? Normálního člověka by napadlo po přečtení zprávy, že má přijít sám, radši zůstat doma, zvědavost nezvědavost.

„Co když je to mimozemšťan?“ mluvil dál sám k sobě doufaje v potvrzení od neznámého adresáta. Nikdo už nenapsal. Ještě chvilku čekal, avšak marně. Rozhodl se vyrazit. Sebral pár věcí ze stolu, zamknul za sebou a vyrazil na výlet. Jen on, auto, GPS a účes vzdorující gravitaci. Čím víc teorií o mimozemšťanech šířil dál, tím víc mu vlasy stály na hlavě. Když na to před pár lety přišel, byl oním úkazem poněkud znepokojen, ale to rychle přešlo. Udělal z toho součást své image.

„Dávej pozor!“ zanadával, jelikož mu kdosi málem vběhl do cesty. „Jestli se chceš zabít, počkej na někoho, koho nebudeš zdržovat od šokujícího objevu!“

Přestal přemýšlet o své minulosti a radši dával pozor. Teď ho zachránil pouze náhlý pocit mravenčení.  Určitě nad ním bděli strážní andělé… počkat, andělé ne, strážní archeoastronauté! V duchu jim poděkoval. Rád by je spatřil, aspoň na okamžik. Doufal, že na něj v cíli čeká jeden z nich. Taková čest! Uvědomil si, že zase nedává pozor, ale akorát nad tím pokrčil rameny.

Konečně! Giorgio se dostal na místo setkání. Šlo o kopec obklopený lesy, z nějž by šly pozorovat hvězdy, kdyby obloha nebyla přesvícená. Lidi, pomyslel si. Takhle akorát promeškávají příležitost k pozorování nebe – a na nebi je pravda, jak vědí všichni z jeho branže. Takových UFO uniklo pozornosti jen kvůli světelnému smogu! Možná si lidstvo nezaslouží setkat se s dokonalejšími bytostmi. Ucítil zašimrání na hlavě. Nebo ano?

Ať se díval kamkoliv, nikdo nepřicházel. Že by šlo nakonec o podvod? Co když ho unesou a donutí konvertovat k zaslepencům, bláhově si myslícím, že Hitler nespolupracoval s návštěvníky z vesmíru a historické památky opravdu stvořili příslušníci druhu Homo sapiens.

„Neboj se,“ ozval se pištivý hlásek, „nic takového se nestane. Jen chceme, abys věděl pravdu.“ Giorgio si sáhnul na hlavu. To není možné! Celou tu dobu se honil za emzáky všude možně a nakonec je měl pořád při sobě. Své vlasy.

„Musíme odletět, naše planeta nás volá. Promiň.“ S těmito slovy se jeho kštice vznesla a zamířila ke hvězdám. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Typologie spolužáků na tělocviku

Mýt, nebo bít?